Snažily jsme se s velkým úsilím dostat se na co nejlepší místo. Opět to stálo za to!!

Do Turnova jsme jely: Lucka Hážová, Jáňa Mečířová, Kája Kmínková, Domka Jerjeová, Simča Hoření, Léňa Rumlová, Zuzka Lukášková a na konec „já“.

Když jsme přijely na očekávané místo, plánovaly jsme, že půjdeme za panem Štrinclem a upozorníme ho na to, že se také Roztoky dostaly do krajského kola. Jenže to jsme ani nemusely dělat, protože si nás našel sám a ptal se: „Odkud jste děvčata?“ A my jsme odpověděly: „Z Roztok u Jilemnice.“ K tomu dodal komentář: „Jo vy jste tam vod těch kraviček, jo? Myslím z toho Kozákova.“ To byla taky docela sranda. Dokonce nás i podporoval a říkal, ať se neohlížíme na sportovní školy, a když porazíme Studenec, dostaneme basketbalový míč.

Zprvu nám bylo tak jedno, kolikáté budeme, už nám stačil jen ten pocit, že jsme se tam dostaly. Ale později, když jsme viděly některé výsledky, jsme si řekly, že nemusíme být poslední. Tak jsme si tak trochu poručily, abychom „mákly“. O nejlepší vesnici v kraji jsme se „praly“ se Studencem, ale s nimi jsme se tak skamarádily, že nám až nakonec bylo jedno, jestli vyhrajeme my nebo oni. Nejmíň „ 50krát“ jsme si podávaly ruce. Tak trochu si myslím, jestli jsem tuhle „rukománii“ nerozpoutala já, když jsem se se Studeneckými spřátelila na šedesátce a šestistovce (to už jsme se bavili mezi sebou všichni) a jako vždy podávala v cíli všem ruce (přitom se plazila po čtyřech, protože jsem byla vyčerpaná).

Stres, únava a velká fyzická zátěž hrály samozřejmě svou roli. Ale umístily jsme se na sedmém místě a z vesnic jme byly první!!!!
Měly jsme velikou radost a pan Štrincl na to upozornil: „ Máme tu historický úspěch!!“ Byly jsme hodně hodně rády. A doufáme, že to nebyl náš poslední úspěch.